Současná omezení metod používaných ke zjištění předacích cen subjektů v koncernu (1. časť)

Teoretický základ celého pojetí předacích cen jednoznačně vychází z účetnictví manažerského, přestože nyní zasahuje značnou měrou i do finančního a daňového. Důvodem nutnosti úpravy této oblasti byly i jsou situace, kdy účetní jednotka obsahuje v rámci jejího celku jednotlivé divize, které jsou povinné reportovat finanční výsledky vedení celé účetní jednotky (Král, 2003). Jsou tedy určeni divizionální manažeři odpovídající za finanční výsledky jím svěřené části podniku. Cílem divizionálních manažerů je poté dosáhnout co nejlepšího hospodářského výsledku jejich útvaru, což nutně vede k otázce jakým způsobem mají být nastaveny ceny, za něž jedna část podniku nakupuje produkty či služby od divize druhé. Heath, Huddart a Slotta (2009) označují tyto části podniku, za něž je sledována efektivnost vynakládaných prostředků za tzv. zisková centra (aj. profit center), která jsou jakékoliv organizační sub-jednotky podniku, k nimž jsou přiděleny jak náklady, tak k nim vztahující se výnosy podniku. Tato zisková centra jsou následně pojímána jako jeho samostatně hospodařící části v rámci systému manažerského rozhodování. Ziskovými centry mohou samozřejmě být i samostatné společnosti v rámci jakéhokoliv podnikového uskupení, koncernu či holdingu.

Cílem tohoto článku je v prvé řadě poukázat na skutečnosti, které jsou aktuálně při stanovování tzv. převodní ceny pro účely rozdělení výnosu mezi koncernové podniky opomíjeny, a v jejichž důsledku dochází k ne úplně přesnému stanovení transferové ceny, a dále dovodit, kterými opatřeními by mohlo dojít k odstranění nedostatků. Obecně se lze domnívat, že i přes bezchybné dodržení metodiky stanovení převodní ceny, mohou být výsledné hodnoty převodních cen zkreslené či nepřesné.

Aktuální pojetí převodních cen

Byla-li v podniku zřízena výše uvedená zisková centra a rovněž přidělena příslušným divizionálním manažerům odpovědnost za finanční výsledky jimi spravované části podniku či samostatné společnosti v koncernu, bude se poté konkrétní zodpovědná osoba jistě snažit maximalizovat zisk. Formálně tento vztah může být zapsán jako (Hořejší et al., 2010):

max π = (P * q – TC)

Existuje-li poté více ziskových středisek, respektive alespoň dvě, je nutné pro správné rozdělení zisku či ztráty interně poskytnutých služeb či prodaného zboží stanovit převodní cenu. Metody, které jsou pro tyto potřeby obvykle definovány v odborně literatuře (například Roun, 2007 či Heath, Huddart a Slotta, 2009), jsou následující:

1. předací cena odvozená od tržní (aj. Market based Transfer pricing);
2. předací cena stanovená dohodou (aj. Negotiated Transfer Pricing);
3. předací cena odvozená z nákladů (aj. Cost-based Transfer Pricing):